Přednášející: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Iluze ženské neúčasti ve válce může být konstruktem genderovým i kulturním, založeným na sociálním dimorfismu mezi rody.

Pokud se zaměříme na prusko-rakouskou válku, aktivity žen zůstávají omezené. Ošetřovat nemocné se nevymykalo dobovému konstruktu feminity a bylo prověřeno staletími.

Položme si ale otázku, co si o válce myslely samy ženy, jak reagovaly na její průběh, komu kladly za smrt svých blízkých vinu? V podstatě toho moc nevíme – zatímco svědectví mužských pamětníků jsou hojná, o autentických ženských pramenech to rozhodně říct nelze.

Můžeme zmínit literární svědectví Anny Lauermannové Mikschové, filosofky Anny Pammrové. Dětské svědectví zachovala ve svém deníku Marie Riegerová, dcera F. L. Riegra a vnučka F. Palackého, další dětské svědectví nám zanechala pozapomenuté spisovatelka Božena Frídová. Poslední pochází z pera dospělé ženy, Anny Srbové, publikující pod jménem Věnceslava Lužická. Nelze pochybovat o tom, že i další podobné reflexe existují. Zatím ale nevíme, kde.